Škola byla založena v roce 1993 z důvodu pomoci dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, jejichž vzdělávání ve třídách běžných základních škol nebylo koncepční a tedy ani příliš úspěšné.

Založila jsem ji já osobně. Byla jsem nespokojená s výše uvedeným stavem a s pocity marné práce učitelky v dyslektické třídě, kdy jsem zásadním způsobem postrádala odborné zázemí a faktický zájem o problematiku dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ze strany vedení školy. Nebylo dostatečné množství ochoty pomoci ze strany vedení a nebyly k dispozici žádné vize, jak s dětmi budeme pracovat v budoucnosti atd. Na základě toho vznikla v mé hlavě první myšlenka o škole, která je dnes již 20ti letá.

V historii školy jsme měli různé názvy, jako Základní škola pro žáky se specifickými poruchami učení a specifickými poruchami chování v Mostě nebo Speciální základní škola pro žáky se specifickými poruchami učení a specifickými poruchami chování v Mostě. Po úmrtí pana profesora Zdeňka Matějčka a po připojení základní školy při nemocnici k naší škole jsem absolvovala složitý proces, kdy jsem požádala o čestný název školy a to Základní škola prof. Zdeňka Matějčka v Mostě. Zažádala jsem o tento čestný název proto, že pan profesor Zdeněk Matějček byl velkým přítelem naší školy a dodával mi zejména sílu a odvahu a poskytoval cenné rady při zakládání školy. 10

Vůbec to nebylo jednoduché. Musela jsem získat kladné vyjádření od institucí, např. zřizovatele, ČŠI, odborníků z oboru a také rodiny pana profesora Zdeňka Matějčka.

Je jediná státem zřízená škola tohoto typu v Ústeckém kraji a vlastně jediná i v celé České republice, vzhledem ke svému zaměření a souhrnu činností včetně spolupráce s vysokými školami a dalšími navazujícími institucemi.

Učitelský sbor se proměňoval především z důvodu odchodu na mateřské dovolené, někdy to bylo z důvodu přestěhování se učitelek do jiného kraje. Na počátku byl sbor velmi mladý, učitelky byly čerstvé absolventky vysoké školy a pochopitelně, že současné stálice zrají stejně jako škola.

Škola spolupracuje především s odbornými pracovišti poradenskými státními i nestátními, tzn. SPC, PPP, SVP, ve všech městech naší republiky. Nejdůležitější spoluprací je spolupráce s univerzitami, zejména pak s katedrami speciální pedagogiky v celé ČR. Důležitá je zahraniční spolupráce s Evropskou dyslektickou asociací a se Světovou dyslektickou asociací a s dalšími institucemi v naší zemi, zejména Českou společností DYSLEXIE. Neopomenutelná je i nutnost spolupráce se všemi dalšími školskými zařízeními jak základními, tak středními, ale i s neškolskými státními organizacemi či soukromými subjekty.

Ve vizi školy, která má být zázemím pro inkluzivní vzdělávání žáků v běžných základních školách, poradenským centrem pro učitele a rodiče žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a vzdělávacím zařízením pro žáky, pro které není vhodné vzdělávání v běžných základních školách. 11

Věřím, že zdravý rozum zvítězí, protože by byla velká škoda, aby se zničilo to, co jsme dokázali vybudovat, myslím tím vybudovat v průběhu celého století, a co nám závidí zahraniční školská veřejnost. Nepopírám, že je třeba realizovat změny a přizpůsobit organizaci speciálního školství novým požadavkům, např. transformovat speciální školy na centra pomoci při inkluzivním vzdělávání žáků.

V principu ne. Myslím si však, že kdyby bylo možné pravidelně vzdělávat jednou týdně všechny rodiče (povinně) – vzdělávat je v pedagogice a v přístupech při výchově dětí, velmi by to všem dětem pomohlo. Dnes je to však science fiction.

Máme, protože se k nám bývalí žáci velmi často vrací. Už k nám chodí i děti našich bývalých žáků. Ve většině případů přicházejí a děkují za podporu, kterou jsme jim dali. Dostaly-li děti podporu od nás a zároveň od rodiny, překonaly úskalí spojené s poruchou či postižením a dnes jsou ve svých životech úspěšné.